KAŇOVICKÉ POVĚSTI

Bájí a pověstí vztahujících se ke Kaňovicím není mnoho. Nejlépe je ve svých dílech zachytili univerzitní profesor PhDr. Antonín Václavík v knize Luhačovské zálesí a P. František Müller v publikaci Báje a pověsti.

Škoda jen, že vyprávění „povídaček“ mezi lidmi díky technickému pokroku vzalo tak rychlý konec. Kdo by se dnes bál čertů, čarodějnic, hastrmanů či vodních panen, zbojníků, bílých paní, démonů, skřítků, rarášků, divoženek, polednic a klekánic, meluzín, světlonošů, bludiček, draků či černokněžníků. Proto nebude na škodu si některé z nich připomenout, byť vyvolají letmý úsměv na tváři čtenáře.

Bestrman – hastrbán – vodní muž

Záleské „říky“ a potoky s „hlbočajznýma zhlaňama“ a zákrutami, v nichž víří voda; mlýnské stavy, močidla na konopí a len bývaly příbytky mnoha vodních mužů. Byli to tvorové zlomyslní, někdy šprýmovní, nikdy ne avšak tak nebezpeční jako čerti, a praví bratří těch, s nimiž se v jiných končinách shledáváme. Byli malé postavy, „po hubje drobní“, měli zelenavé oči, místo špal někdy kopýtka a vyzáblé, křivé prsty. Oblečení byli nejčastěji v zálesáckou župici, ale barvy zelené, z jejíhož levého šosu (někdy i z levého ucha) stále „ klupkala“ voda. Na hlavě mívali zelený klobouček.

Báli se nejvíce „posvícených“ křížů, polí, kde bylo velkonoční křižmo, o němž bylo psáno v ročním zvykosloví, svěcené křídy ba i hlasů posvěcených zvonů. Odolal jim ten, kdo měl při sobě hůl neb jakýkoliv předmět zr dřeva nebo lýka vazu, rostoucího při vodách neb vlhkých hájích, dále kdo pojídal česnek anebo dvakrát v peci pečený chléb. Prozíraví Zálešáci si ho nahrazovali česnekovou topinkou a nějakou „svjeceninú“. Kdo se chytne při topení vodníkem vazového keře, ba stačí i vazové lýko, tomu je spomoženo. Přítomnost neb blízkost vodníkovu bylo lze pozorovati z „čapání“ ve vodě i z blížícího se povětří. Pes, kůň i hovězí dobytek znamenal přítomnost vodníka frkáním a plašením. S oblibou chodil vodník po kuchyních, mlýnicích a k tanečním zábavám, šil boty na seně, koval kosu na láve, topil lidi i dobytek a zvedal povodeň.

V záleských zkazkách o vodnících vystupují též jejich ženy ba i děti. Často se stávalao, že se vodník proměnil v malé dítě, krávu, kozu, hříbě, žábu, koně, černého psa, dal se nésti jako zajíc v pytli, proměnil se i v plovoucí hračku po vodě atd.

Vodník kaňovský I.

Na kaňovském potůčku sa hastrman ukazovál v podobě koňa. Dědáček Michálkůj z Kaňovic pásl jednúc v noci na lúce koně. Býl trošku unavený. Sedl si na pařez staréj vrby a chvilku si zadříml.

Dyž sa probudíl, napočítál o jednoho koňa věcej.

„To bude dosi o tebe banovat! Pěkné hříbátko je z tebe …“, pochvalovál si dědáček.

Ten třetí kůň býl hastrman. Vzál na sebe podobu koňa. Starý sedlák dobře vědél, jak má na něho jít. Vylézl na lípu, stáhl trochu kůry, roztrhál na několik řeménků a z nich udělál ohlávku pro koňa, aby mu neutékl. Potom ho zavédl do maštale. Chtél zkusit, jak umí konák táhat. Celý den s ním vyvážal hnůj ze dvora na kopec za humna. Navečer si pochvalovál, že všecek hnůj má na polu a jeho starý valach si mohl v maštali trochu odpočinůt.

Před večeřů povídá Michálek svojéj ženě:

„Ty, slyšíš? Nenapájaj toho cizího koňa! Jak by uvidél vodu, byl by z něho zaséj hastrman.“

Žena se tom divila. Nedovédla si srovnat v hlavě, jak je to možné, aby hastrman býl koněm a kůň hastrmanem!

Příštího dňa před poledněm hospodář někde odešél. Koně v maštali řehtali a chtěli pit. Panimáma zapomněla na přísný rozkaz hospodářa. Vzala puténku a šla žíznivé napájat. Ani nevěděla, jak to udělala. Napójila nechťa právě toho, kterého neměla.

A v téj chvíli sa stál z koňa zas hastrman. Vyskočil z maštale spěšéj, než mohla panimáma přibúhnút dveřa. Enom ho ze dvora zahlédla, jak pelášil humnama do potoka.

Dyž přišél pantáta Michálkůj dom, velice hřešil a škaredě hubovál svojéj ženě: „Jak si stará, tak si hlúpá!“

Ale nic už to nepomohlo. Hastrman byl už dávno pryč.

A za to, že lakomý dědek nechťél dat koníkovi ani vody, dyž mu udělál tolik práce, za to sa mu pomstil. Přes noc odvézl z pola všecek hnůj zpátky Michálkom do dvora a rozházál hnůj po celém dvoře. Enom ten první kopec hnoja, který děda po starém obyčeju požehnal, nechal stát na poli.

Vyprávěl r. 1953 Antonín Novota, 84 letý, z Biskupic čp. 71. Jmenovaný se narodil r. 1869. O vodníkovi kaňovském slýchával od starých lidí, kteří ho prý viděli na lukách mezi Biskupicemi a Kaňovicemi.

Vodník kaňovský II.

Staříček Odrobinovi pásli koně na lúce za dědinů. Bylo to jednúc v noci na podzim. U vody jím bylo zima. Chtěli sa trochu ohřít. Udělali si u potoka pod starú olšú oheň a v žižlavém uhlí si pékli zemňáky.

Za nedlúho k nim přišél hastrman. Přičapl k nim a jakýmsi kolkem sa jím začal v ohňu přehrávat. Staříček napřed ani muk. Ale dyž jím ten zelenáč oheň furt rozštarovál, pravili mu:

„Ty, čuješ? Janku zelený, nezlob mňa! Už toho mám dosť! Daj si pozor, abys nekerú nedostál! A táhni mně ociť pryč!“

Ale ten na to nic nedbál a v ohňu sa přehrával daléj.

Tož milý staříček sa dopálili doopravdy. Chytli dluhy žižlavý kolek a pichli jím hastrmana do řiti. Ten enom zaškrúpjál a zacvakál zubama a hépl do vody.

Dlúho sa staříček u ohňa smíli, jak sa nezvaného hosťa zbavili. Ale ten jím dlužný neostál.

Jednúc večér, dyž hnali staříček dobytek s pastvy, propadl sa s něma dřevěný mostek a oni sa ledcá z říčky vyškrábali. Mokří byli jak hastrman. Šak byli na něho moc podbní a kaňovští ogaři na staříčka pokřikovali: „Hastrman, tatrman, v potoku očváchán…“

A za olšovým chrastím chlachtál sa jím na plnú hubu zelenáč…

„Chachacha… To máš za to, žes mňa nenechal na pokoju a šťáral mňa tam, kde štárat nemáš!“

Vyprávěl r. 1953 80letý František Šůstek z Kaňovic čp.18. Narodil se v Kaňovicích r. 1873 a zemřel v rodišti r. 1963. 

Bestrman

„Šél sem z Kaňovic  s pečének po lúčkách. Dochoďa k Beňovskému mlýnu, vidím přes chodník prostřít plachetku. Hneť sa mňe miglo hlavú, že zas tu kerúsi trávnicu honil bestrman, dyž aj plachetku zapomjela na chodníku. Brat sa mně ju nechtělo, toš sem ju chťél přéjít, ale enom sem na ňu šlápl, toš tu chvílu mně ju cosi přesmeklo a já sem sebe pabľcl do zemňe, až ve mně fšecky kosťe zapraščaly. To ten neřád bestrman mňe ju tam nastražil.“

Vyprávěl Josef Máčala z Hřivínového Újezda.

K Valeriánům v Kańovicích prý chodil každý den, když obědvali, vodník. Potahoval hodiny a říkávál posměšně: „Páni při tabuli“, načež zmizel. Někdy v tomže mlýně „vyváďál všelijaké hlupoty“. Tak jednou vynesl mlýnské kolo na komín, jindy, když stýček pustil vodu na mlýn a chtěl mlíti, pověsilo se několik vodníků na kolo a mlýn zůstal stát. Teprve, když strýc začal „hřešit do těch vysokých sakramentú“, vodníci se pustili a mlýn klepal dál. Někdy však nestačilo nadávat do milionských a ohnivých. Tak také kdysi ho udeřili tyčkou z plota, ale tahdavá sa ím to nevyplatilo. Brzo na to ím vybjehla jalůvka na let a zlámala si fšecky štyry nohy. Bestrman býl pod ledem a tak si na ních postihl.

Vyprávěl Rudolf Ambrozek z Kaňovic. 

Poklad

Také v jiném ještě humně v Kaňovicích bývalo v noci vidět plameny. Za čas na tom místě ryti Tobolákovi sklep. „Příďa do hĺpky, našli moc žap. Bylo ích toléj, že ích odnášeli f košoch do potúčka. Také pacholek z dífkú odnášeli v dvojuchém škopku do téj hatě protivá Prčovým. Ale milé žaby, jak ích vysypali, proměnily se v samý penízek“ (lupky). „Strýček myslíja, že gdysi, za starých časú zakopál tam hospodář toho statku, nejaký lakomec, poklat, co nespravedlivo nahospodaříl, a fčíl jeho duch ho mosí za trest hlédat.“

Špírek

V Kaňovicích se špírka zbavovali tím způsobem, že mu majitel káazal se umenšiti a vlézti do sklenky, kterou okamžitě ucpal a pověsil na strom. Kdo sklenicic odvázal a otevřel, byl novým pánek škřítka, neboť škřítek se ho držel.

Škřítek jest v lidovém podání démon, který se vylíhl z vraního vejce anebo z prvního vejce od mladé černé slepice, které ten, kdo si přeje míti skřítka, musí nositi devět dní pod holým paždí. Po celý ten čas nesmí nikam choditi, zvláště ne do kostela, s nikým mluviti, musí se zdržovati určitých pokrmů, nesmí se umývati, česati ani modliti. Škřítek se mohl také vylíhnout z posledního vejce, které snesla černá slepice, a kdo chce míti skřítka, musí seděti 9 dní za komínem a s nikým nesmí mluvit. Uvedený démon jest malé trpasličí postavy.

Škřítek, špiritus, špírek, nahšpigl. Tomu, kdo si takového špiritusa opatřil, nosil peníze, ale těžko se ho pak majitel zbavoval. Bylo nutno krmiti je pouze mlékem od černé krávy, která nesměla mít ani chloupka bílého.

Světlonoš

Dříve se na Zálesí zjevovali světlonoši. Byla to obyčejně velká světla, která se objevila v povětří nad lukami neb na křižných cestách, pronásledovala mimojdoucícho a mámila ho někdy až do východu slunce. Nebylo se jim lze jinak vyhnouti, nežli dyš člověk hřešíl protivá Pánu Bohu“. Proto má lid za to, že jsou to padlí andělé, kteří svrženi s nebe spadli na suchou zem. Podle Rudolfa Ambrozka světlonoši dokonce nasedali na vůz, jímž jel duchovní nemocného zaopatřovat. A podle Máčalových staříčka: „Šli dvá chasníci z Kaňovic v noci po lúkách, a ukázalo sa ím svjetlo, a to svjetlo bečalo“.

Černokněžníci 

Charakter černokněžníků na Zálesí byl dobrodušný. Jejich mytický původ byl později setřen a přenesen na lesní poustevníky nebo na tajné České bratry, kteří se patrně zdržovali v čase protireformace v zálešáckých lesích a scházeli se i na Kaňovsku. Jestli se přezdívka „černokněžník“ na ně vztahuje, byla jim dána pověrčivými lidmi, jimž je vnukla protireformační zloba, aby byli uvedeni v neváženost.

Jednou, podle podání Marie Dudové, byl při průtrži mračen Hřivný Újezd zatopen a lid byl naštván, že to učinili kaňovští „černokněžníci“ (jeť v Kaňovicích starý hřbitov, domněle bratrský), bývající v lese. Ozbrojeni hospodářským nářadím šli a kněze pobili. Pochovali je v Kamenné. Tam jest prý několik jejich hrobů. V místech, kde jsou pochováni černokněžníci, roste vždy, i za sucha, zelená tráva. V těch hrobech jsou také zlaté poklady.

Mamony či mamidla 

Bytosti, které se zjevují buďto v postavách lidem podobných anebo v postavách zvířecích, často bezhlavých aneb jinak znetvořených. Jindy tato tajemná moc vtělena jest do křovin a stromů, různých zdí apod., znesnadňujících člověku cestu a život pozemský.

Dědáček Valášek z Kaňovic: „Jeden galán býl u galánky a stúpl tam kočce na pazúrek. Ráno neměla její kamarátka kúsek prsta. Ona sa udělala kočkú, lebo mňela toho galána také ráda.“

Zdroj: publikace Kaňovice, okres Zlín – 650 let – 1362 – 2012,
Jiří Mikel, Marta Holbová, Irena Voštová, vydavatel Atelier IM Luhačovice,
rok vydání 2012, ISBN: 978-80-85948-76-9